Třída: CHRYSOPHYCEAE - zlativky
U naprosté většiny druhů
této třídy je nejdůležitějším ontogenetickým stádiem stádium monadoidní a pak zčásti i rizopodiální. Druhů s převládajícím stádiem kapsálním a trichálním
je velmi málo, sifonální Chrysophyceae nejsou
vůbec známy.
Chromatofory jsou nejčastěji zlatožluté nebo žlutozelené. Jednojaderné buňky
obsahují zpravidla 1-2 chromatofory, často s nahým pyrenoidem.
Produktem asimilace je buď olej, polyfosfátová zrnka, nebo častěji
typický asimilační produkt chrysolaminaran,
vytvářející zrna charakteristického bílého vzhledu, uložená v bazální části
buňky.
Pro svůj růst vyžadují
organické zdroje dusíku a uhlíku, případně některé vitamíny (B1 a B12).
Takový způsob výživy označujeme jako mixotrofní, při závislosti na vitaminech jako auxotrofní, vláknité typy jsou autotrofní. Mezi zlativky jsou řazeny
druhy apochromatické, kterým chromatofory úplně chybějí. Zde je pak výživa saprotrofní
nebo fagotrofní.
Rozmnožování se děje
nejčastěji vegetativním dělením. U řady druhů však již byla pozorována i
kopulace dvou jedinců, předcházející tvorbě cyst (stomatocyst), v níž můžeme
spatřovat náznak sexuálního procesu.
Křemité cysty jsou charakteristickým znakem zlativek, u jiných řas se
nevyskytují.
Zlativky žijí ve sladkovodních
biotopech, v brakických vodách i v moři. Sladkovodní Chrysophyceae jsou hojně rozšířeny (120
rodů, asi 1000 druhů), ale poněvadž jsou nenápadné, citlivé a jemné, snadno
unikají pozornosti. Většinou žijí v čistších, chladných (jarních) vodách.
Rod: Chromulina
S neustonickými povlaky
rodu se často setkáváme např. v nově napuštěných nádržích ve sklenících.
Zlatožlutá blanka se během velmi krátké doby vytvoří a stejně náhle může i
zmizet.
Nejbežnějším druhem je Ch. rrossanofii, která
tvoří dvě stádia: flagelátní a palmeloidní (slizové). První z nich žije volně
ve vodě. Bičíkovec má kulaté až vejčité tělo, je 4.5-7.5 µm široký a 4.5-10.5
µm dlouhý. V jeho buněčném obsahu je dobře patrný nástěnný, hnědě zbarvený
chromatofor a větší krůpěj chrysolaminaranu,
vyplňující často téměř celou zbývající část buňky. Monáda se pohybuje pomocí
jediného bičíku, který nasedá na předním pólu buňky a je o něco delší než
vlastní buňka.
Po určité době pohybu se
dostává Ch.r. do blízkosti hladiny a zde se zachytí předním pólem povrchové
blanky. V průběhu dalšího vývoje ztrácí bičík a začne se vysouvat nad hladinu.
Tu se posléze usadí tak, že její apikální konec směřuje dolů. Je-li hladina
klidá, dochází k intenzivnímu dělení buněk, jehož výsledkem je tvoření
souvislé, olejově mastné blanky, která je i pouhým okem patrná a nápadná,
protože se na žlutých chromatoforech buňky silně odrážejí sluneční paprsky. Palmeloidní stádium tohoto organismu
žije tedy v povrchové blance a je součástí společenstva organismů,
vyhledávajících tento biotop, které označujeme souhrnně jako neuston.
Foto zástupci: Chromulina
glacialis, Chromulina
pascheri 1, Chromulina
pascheri 2.
Rod: Chrysococcus
Protoplasty některých Chrysophyceí žijí uvnitř zvláštních
schránek, které si vytvářejí na 
ochranu proti vnějším vlivům. Schránky mívají
nejrůznější tvar, jsou hyalinní nebo nažloutlé až intenzivně hnědě zbarvené, k
protoplastu těsně přiléhající nebo volně odstálé. Rod Chrysococcus je charakterizován přítomností schránek obklopujících
protoplast bičíkovce ze všech stran a ponechávajících na předním pólu pouze
drobné, pórovité otvory (v počtu 1-2), jimiž vychází bičík.
Druhy rodu Chrysococcus jsou časté v jarním,
řidčeji i letním fytoplanktonu mezotrofních až eutrofních vod. Druh Ch. rufescens
je jedním z nejhojnějších vůbec a setkáváme se s ním ve většině vzorků z
čistých a středně čistých stojatých i tekoucích vod, odebraných na jaře a někdy
i v létě. Na organické znečištění vod je poměrně citlivý a může ho být tudíž
užito k indikaci saprobity vody.
Rod: Mallomonas
Některé Chrysophyceae mají protoplasty vůči nepříznivým vlivům chráněny
jinak, než jsme to viděli u rodu Chrysococcus.
Druhy rodu Mallomonas
nesou po celém povrchu těla drobné křemité
šupinky, které se obvykle navzájem překrývají a tvoří tak souvislou vrstvu,
těsně přiléhající k protoplastu. Šupinky jsou často opatřeny buď krátkými
silnějšími trny, nebo dlouhými jehlicemi. Tvar šupinek, umístění jehlic a trnů,
jejich počet, délka a tvar jsou velmi stálými znaky, které slouží jako určovací
znaky pro jednotlivé druhy.
Druh M.acaroides se
vyskytuje pravidelně v letních měsících v eutrofních vodách. Některé jiné druhy
naproti tomu nastupují v jarních měsících a ve vodách čistších, např. M. coronifera žije v chladnějším období
ve vodách oligosaprobního až mezosaprobního charakteru, M. akrokomos se špičatými buňkami klínovitého tvaru, opatřenými na
apikálním konci věncem dlouhých jehlic, žije v čistých oligosaprobních vodách a
je ještě studenomilnější než předchozí druh.
Foto zástupci: Mallomonas
sp1, Mallomonas
sp2, Mallomonas
sp3, Mallomonas
cysta, Mallomonas
chlup a šupina, Mallomonas
překrývání šupin, Mallomonas
šupiny a chlupy, Mallomonas
chlupy a bičík, Mallomonas
sp4.
Rod: Synura
U tohoto rodu se setkáváme
se zástupci, jejichž buňky žijí po mnoha v 
koloniích. Jednotlivé buňky kolonie jsou svou
vnitřní stavbou shodné se stavbou buněk jiných Chrysophyceí a jsou navzájem spojeny bazálními, stopkovitě
vytaženými póly v kulovité útvary. Každá buňka má dva laterálně umístěné
chromatofory bez stigmatu a nese dvojici bičíků, které jsou jen nepatrně
rozdílné v délce, lišící se však svou strukturou a funkcí.
Povrch buněk rodu Synura je kryt obalem z křemičitých
šupin, s jakým jsme se setkali již u rodu Mallomonas,
nenesou však nikdy jehlice, nanejvýš krátké ostny. Podle tvaru a struktury
šupin se opět určují jednotlivé druhy. To lze pozorovat ovšem až po vyschnutí
preparátu, kdy se tělo bičíkovce rozpadne a šupinky se uvolní.
Jako většina Chrysophyceí je i rod Synura
rozšířen v čistých až středně znečištěných vodách, zvláště v chladnějších
měsících roku. Někdy bývá její rozvoj i za chladu tak velký, že vyvolá
žlutohnědé zbarvení vody. Ve vodárenských nádržích nebývá vítán, neboť dodává
vodě nepříjemný zápach.
Foto zástupci: Synura
sp1,. Synura
kolonie1, Synura
kolonie2, Synura
kolonie3, 1 Synura
mezi sinicemi a rosivkami, Synura
nezralá spora, Synura
podlouhlá kolonie,, Synura
spora, chlupy, Synura sp1, Synura sp2.
Rod: Dinobryon
Kolonie z radiálně
uspořádaných buněk, které jsme viděli u rodu 
Synura, nejsou jediným způsobem
seskupování planktonních Chrysophyceí.
U druhů rodu Dinobryon je stavba
kolonií zcela odlišná. Buňky zde žijí v odstávající, většinou tenké hyalinní
schránce, která má tvar nálevky nebo vázy. Z obou dceřinných protoplastů, které
vzniknou při dělení, zůstává ve schránce jen jeden. Druhý vylézá ven, přisedne
na vnitřní stranu schránky v blízkosti jejího ústí a vytvoří si postupně novou
schránku, shodnou se schránkou mateřskou. Při jeho dalším dělení se celý proces
opakuje. Poněvadž i protoplast, který zůstal v mateřské schránce, je schopen
dalšího dělení, vznikají nepravidelně větvené keříčkovité útvary, často o
značném počtu buněk.
Vlastní protoplast buněk
rodu Dinobryon se neliší podstatněji
od buněk jiných Chrysophyceí.
Důležitým znakem je, že buňka je připevněna k bázi nebo boku schránky pomocí
stažitelného vlákénka, jehož kontrakce působí změny v poloze protoplastu uvnitř
schránky.
S koloniemi běžně se
vyskytujícího druhu D.divergens se setkáváme hlavně na jaře a na podzim, někdy
však i přes léto. Na znečištění vody je poměrně málo citlivý a naopak, jeho
silnější rozvoj můžeme pozorovat právě ve středně znečištěných, eutrofnějších
vodách. Naproti tomu některé jiné druhy (D.
bavaricum, D. pediforme) žijí výhradně v oligotrofních vodách nebo ve
vodách rašelinných.
Foto zástupci: Dinobryon
divergens1, Dinobryon
divergens2, Dinobryon
divergens3, Dinobryon
sertularia, Dinobryon
masový výskyt, Dinobryon
sp1, Dinobryon
buňky s vakuolou, Dinobryon
s parazitem, Dinobryon
kolonie se sporami, Dinobryon
spory, Dinobryon
stigma.
Rod: Monas
V důsledku trvalého života v
silněji znečištěných vodách mohou 
některé druhy bičíkovců opustit ryze autotrofní
způsob výživy a přejít k saprotrofnímu, při čemž může dojít i k silné redukci
asimilač. aparátu. Předpokládáme, že u některých druhů došlo k úplnému
potlačení chromatoforů a tím i ke ztrátě schopnosti fotosyntetické asimilace a
autotrofního způsobu života; tyto druhy jsou existenčně vázány na vodu
obsahující organ. látky, které si nedovedou samy syntetizovat. Ztráta
schopnosti fotosyntézy je u nich trvalým znakem. Ježto navazují fylogeneticky
na barevné, chromatofory nesoucí předky, označujeme je souhrnně jako Flagellata apochromatica nebo Zooflagellata.
Velký počet rodů bezbarvých
flagelátů ukazuje příbuzenské vztahy právě ke skupině Chrysophyceae, se kterou mají společné rysy v obrvení, přítomnosti chrysolaminarinu a tvorbě křemitých cyst. Naproti tomu jiní
bičíkovci ukazují na vztahy k jiným skupinám řas, např Cyathomonas ke třídě Cryptophyceae,
Polytoma ke třídě Chlorophyceae, Astasia ke třídě Euglenophyceae aj. Skupina Zooflagellata, která ve starších
systémech figurovala jako taxonomická skupina, není dnes z tohoto důvodu, kdy
byly u většiny zástupců stanoveny příbuzenské vztahy, již udržitelná, neboť byla
snůškou konvergencí sblížených typů nejrůznějšího fylogenetického původu.
Rod Monas je typickým
zástupcem bezbarvých bičíkovců, navazujících na vývojovou řadu Chrysophyceae; je to vlastně zástupce
rodu Ochromonas bez chromatoforů,
který si zachoval všechny ostatní znaky rodu. V blízkosti inzerce bičíků se
nachází místo, kudy bičíkovec přijímá pevnou potravu (baktérie apod.), tzv buněčná ústa. Ta se při mikroskopování
jeví jako krátká, šikmo umístěná rýžka. Buněčný obsah je tvořen z jemných
granulí plasmy a zbytků přijaté pevné potravy; v periferní vrstvě plasmy, asi v
poloviční výšce buňky, se nachází dobře patrná kontraktil. vakuola.
Foto zástupci: Monas sp1,
Monas
sp2, Monas
sp3, Monas
sp4.
Rod: Anthophysa
Náleží mezi bičíkovce
vývojové řady Chrysophyceí. Buňky 
nejběžnějšího zástupce A. vegetans
jsou stavěny stejně jako buňku rodu Monas,
mají však jiný - vřetenovitý a na bázi špičatý - tvar. Při rozdělení zůstávají
buňky spolu spojeny těmito bázemi, podobně jako buňky rodu Synura, takže se i u A.v. vytvářejí kulovité kolonie s radiálně
uspořádanými buňkami. Tyto kolonie žijí zprvu na dlouhých, nápadných stopkách
buď jednoduchých nebo spoře větvených, které jsou zpravidla pokryty sraženinou
hydroxidu železitého, dodávajícího jim hnědého zbarvení a drsného povrchu.
Později se kolonie s konců stopek uvolňují a pohybují se volně v planktonu.
Ekologicky charakterizuje
A.v. alfamezosaprobní pásmo. Výskytem je vázána na určitou koncentraci železa
ve vodách, takže nám současně indikuje i jeho přítomnost. Ve vzorcích řasového
materiálu se často setkáváme jen se samotnými stopkami, které však jsou natolik
charakteristické, že je lze identifikovat i bez přítomnosti živých buněk.
Foto zástupci: Anthophysa
sp1, Anthophysa
sp2, Anthophysa
sp3, Anthophysa
sp4, Anthophysa
sp5.
Rod: Hydrurus
Většina druhů třídy Chrysophyceae tráví převážnou část
životního cyklu v bičíkatém stádiu; ostatní organizační stupně se vytvářejí jen
na přechodnou dobu a jen u malého počtu rodů se některý z nich stane stupněm
hlavním. Zástupcem té skupiny, u níž se dostalo do popředí stádium slizové (kapsální, palmeloidní), je rod Hydrurus s druhem H. foetidus.
Buňky H.f. žijí uvnitř
rosolovitých trubic, které jsou buď jednoduché, resp. řídce větvené, nebo které
nesou na svém povrchu množství drobných postranních větviček, které pak
dodávají 
trubicím roztřepeného vzhledu. Uprostřed trubic jsou
buňky uloženy hlavně periferně. Buňky na koncích větviček mívají tvar kužele
nebo jehlanu se zaoblenými hranami a jediné si zachovávají schopnost dělení
během růstu větve. Ostatní buňky jsou eleiptičné nebo vejčité. V jejich
buněčném obsahu je nejnápadnější velký chromatofor, uložený v horní polovině
buňky a tu zcela vyplňující. V dolní polovině se nachází protoplasma se zrny chrysolaminarinu. Rozmnožování H.f. se uskutečňuje
jednobrvými zoospórami, které mají tvar tetraedrů s konkávními, ostrými
hranami; bičík nasedá ve středu jedné z těchto ploch.
H.f. žije v bentosu prudce
tekoucích čistých vod, kde tvoří často velmi rozsáhlé nárosty na kamenech v
proudu. Vyskytuje se převážně při nižších teplotách vody (do 10 oC),
přes léto tedy většinou ustupuje. Je dobře poznatelným indikátorem
oligosaprobní zóny a lze jej lehce identifikovat podle tvaru stélky a typického
zápachu, který mu dal i jeho druhové jméno.
Foto zástupci: Hydrurus foetidus, Hydrurus část větve, Hydrurus kolonie.
Rod: Uroglena
Rod tvoří slizovité kolonie, složené z jedinců
vzhledu Ochromonas, 
upevněných na konci slizových
vláken, paprsčitě vybíhajících do středu. Celá kolonie má podobu koule nebo
elipsoidu. Struktura slizu je viditelná po použití barviv nebo čínské tuše,
která ukáže paprsky i tam, kde se sliz zdá být celistvý. Urogleny se objevují v planktonu
našich rybníků hlavně na podzim a na jaře.
Foto zástupci: Uroglena sp1, Uroglena sp2, Uroglena kolonie1, Uroglena kolonie2, Uroglena spora s parazitem, Uroglena spory v kolonii, Uroglena vlákna spojující buňky.
,%201600x.jpg){kind=link}
Foto zástupci další druhy: Cyclonexis sp.
